Neteř M/f
Dokončila jsem základní školu a rodiče nevěděli co se mnou. Rozhodli se nakonec, že mě dají na gymnázium, kde je ředitelem můj strýc. Nechtěla jsem tam, ale nakonec se mi tam začalo líbit. Byla jsem ubytovaná u strýčka, aby rodiče nemuseli platit tak vysoký nájem.
Škola to byla velice stará. Byla ještě z kamene. Vystavěná v době, kdy se ještě užívalo plně tělesných trestů. Spousta místností bylo zamčených nebo vyklizených, takže člověk mohl jen fantazírovat o tom co se v nich tehdy dělo.
Ale zpátky do současnosti. Strýček byl pověřen rodiči, aby na mě dohlížel. Moc jsem ho nerespektovala a stejně si dělala, co jsem chtěla.
Jednoho dne jsem uspořádala párty ve škole. Sraz byl v jedné z poslucháren, která sloužila jako divadlo a reprezentační místnost. Bylo nás tam přes dvacet, takže jsme dělali dost slušný hluk. Okolo jedenácté hodiny se rozlétly dveře a vešel strýc. Byla jsem opilá a tak mi to přišlo vtipné a snažila jsem se mu ještě nabídnout alkohol. Strýček mě ale odbyl, jak se dalo čekat a všechny poslal domů. Já jsem s ním přespala ve škole. Druhý den byla sobota. Strýček mě brzy ráno vzbudil. Nasnídali jsme se. U snídaně jsem poznala, že je hodně naštvaný. Pak mi řekl, že mám jít uklidit to od včerejška. S pár poznámka jsem se sebrala a šla. Pak jsem se měla hlásit v ředitelně. Zaklepala jsem a vešla.
„Už to mám hotové,“ řekla jsem.
„Dobře já si to pak zkontroluji. Teď pojď za mnou,“ řekl a zvedl se. Vyšli jsme z ředitelny a zamířili do té části školy, ve které jsem nikdy nebyla. Nebylo to tam zrekonstruované. Vymalováno taky asi před dvaceti lety naposled. Nábytek ještě starší, i když ho tam moc nebylo. Procházeli jsme okolo staře zařízených tříd. Šli jsme pořád výš. Až jsme zahnuli někam do slepé dost tmavé uličky. Přišlo mi, že už jsme úplně mimo školu. Došli jsme až na konec. Zastavil se před starými masivními dveřmi.
„Tady za těmito dveřmi na mě počkáš. Já si zatím půjdu zkontrolovat, jak si uklidila,“ řekl vážným a přísným hlasem. Otevřel tyto dveře a vstrčil mě dovnitř.
Zabouchl za mnou a otočil klíčem. Nemohla jsem uvěřit tomu, kde jsem se ocitla. Místnost měla tak 30 metrů čtverečních. Uprostřed bylo zařízení, vypadající jako koza, přes kterou se skáče o tělocviku, akorát s tím rozdílem, že všude byli různé řemínky na uchycení. Na stěnách byly pověšeny různé nástroje – plácačky, řemeny, rákosky, důtky, metla, která už byla úplně suchá. Pod jediným oknem byla lavice, která už byla tím nepoužíváním dost zaprášená. Zdi byly vymalovány bíle. Podlaha byla ze dřeva, které už stářím dost vrzalo. Na okně byli mříže. Byla tam dost zima, nebo mi to tak možná jen přišlo. Situace na mě začala působit. Měla jsem chuť se rozbrečet. Bylo mi jasné, co se mnou chce strýček dělat. Dostala jsem strach. Nikdy jsem výprask nedostala. Začala jsem si uvědomovat, jak hrozně jsem se k strýčkovi chovala. Ta doba, co jsem na něj čekala, byla nekonečná. Nevím, po jak dlouhé době jsem uslyšela konečně blížící se kroky. Vešel. Byla jsem bílá jako stěna a v očích se mi leskly slzy. Třásla jsem se zimou i strachem.
„Svlékni se,“ poručil mi strýc.
„Vždyť je tady hrozná zima,“ namítla jsem tiše.
„Neboj se, za chvíli ti zima nebude,“ řekl stroze.
„Prosím strýčku,“ jeho odpověď mě úplně zlomila, „já už to nikdy neudělám, prosím, nebij mě.“ Žadonila jsem a první slzy mi vyhrkly z očí.
„To doufám, jinak tě to bude čekat znovu. Laskavě se tedy svlékni, nebo to udělám sám a bude to horší.“ Svlékla jsem se do spodního prádla. „Do naha,“ přišel další příkaz. Nechtělo se mi, ale nechtěla jsem ho ještě víc naštvat. „Tak ohni se tady,“ řekl a ukázal na tu kozu uprostřed místnosti.
„Strýčku, prosím, já se moc omlouvám, byla to hloupost, něco takového dělat, moc tě prosím,“ klekla jsem si na zem a rozbrečela jsem se. Strýčka to ale neobměkčilo.
„Něčemu si nerozuměla?“ vyjel na mě přísně. Pomalu jsem se zvedla ze země. Stoupla jsem si před kozu. Vzal mě za jednu ruku a přetáhl mě přes ní. Ruku mi tam tak připevnil do řemínku. S druhou udělal totéž. Pak mi přivázal i nohy a přes pas mi dal taky jeden. Byla jsem absolutně bezbranná.
„Nebreč, ještě nemáš proč,“ řekl pak. Hlavu jsem měla přímo proti všem těm hrůzostrašným nástrojům. Přešel k nim a začal vybírat. Chytl mě za vlasy a vytáhl si mou hlavu, tak abych se mu dívala do očí. „Čím začneme, slečinko?“ řekl a podíval se na stěnu.
„Prosím, já už budu hodná, strýčku,“ snažila jsem se, i když už marně.
„Dobrá, odmítáš si vybrat sama, tak si vyberu sám.“ Pustil mi hlavu a zamířil k plácačkám. Vzal si dřevěnou vařečku, která byla tak velká, jako když roztáhnete prsty na ruce. Párkrát s ní plesknul do ruky. Pak si stoupl za mě.
První rána přišla nečekaně. Pěkně to plesklo. Cítila jsem, jak se mi začíná zahřívat zadek. Vařečka totiž pokrývala skoro celou půlku. Plesk. Druhá. Zase na stejné místo. Měla jsem chuť vykřiknout, ale neudělala jsem to.
„Pročpak jsi tady, slečinko?“ zeptal se dost nadřazeně.
„Protože jsem včera udělala párty ve škole,“ odpověděla jsem tiše. Těsně po mé odpovědi se mi dostalo dvou pěkných plesknutí přes druhou půlku.
„A proč ještě?“ Nevěděla jsem co odpovědět dál. Nic dalšího jsem už přece neprovedla.
„Nevím,“ řekla jsem ještě tišeji než předtím.
„Nahlas!“
„Nevím,“ zopakovala jsem.
„Tak slečinka neví,“ řekl udiveně „třeba si časem vzpomene,“ dodal. Najednou mi na zadek začala v rychlém sledu dopadat vařečka.
„Auuu auuu, prosím, už ne, auuuuuu.“ Po chvíli přestal.
„Tak co, už víš, co si ještě provedla?“ Teď jsem se rozhodla za každou cenu zkusit cokoli.
„Byla jsem drzá,“ řekla jsem nejistě.
„Pokračuj,“ řekl.
„Zlá, líná, chovala jsem se k tobě špatně, kouřila jsem, pila alkohol, lhala jsem…,“ padalo ze mě vždy po malé chvilce. Pak už mi došla slova.
„No vidíš, že to jde,“ pochválil mě a pohladil mě po vlasech. Pak mi sjel rukou až na zadek. Chvíli mě po něm hladil, ale pak začal zase pleskat. Tentokrát ale silněji a pomaleji. Zezačátku se to zdálo být lepší, ale jak přidával na intenzitě, bylo to čím dál míň snesitelnější.
„Strýčku, já toho opravdu lituji, prosím, už ne,“ začala jsem zase prosit.
„To je dobře, že toho lituješ, a ještě litovat budeš. Musím tě dnes potrestat důkladně, aby sis to, co nejdéle pamatovala.“ Říkal mezi ranami. Pak přestal. Přešel zase přede mě. Pověsil vařečku na své místo a začal si vybírat mezi rákoskami. Zpanikařila jsem.
„Prosím, strýčku, já už budu opravdu hodná. Promiň za to, co jsem ti dělala a jak jsem se chovala. Já už jsem potrestaná dost.“ Poslední větu jsem neměla říkat, ale můj jazyk byl rychlejší než mozek. Bylo mi jasný, co bude následovat. A také jsem se nemýlila.
„O tom jestli jsi potrestaná dost, rozhoduji já. A podle toho, že to ještě říkáš, soudím, že nejsi.“ Vybral si tu nejtlustší rákosku, co našel. Stoupl si za mě a švihl do vzduchu. Ozval se pronikavý svist. Rozklepala jsem se a strachy zapomněla i brečet.
„Tak mladá dámo, vykoledovala sis u mě padesát ran rákoskou. Budeš je počítat. Pokud se spleteš, začneme od začátku. Je ti to jasné?“ zeptal se přísným hlasem.
„Ano,“ vymáčkla jsem ze sebe. Přiložil mi rákosku na zadek a začal s ní jemně poklepávat. Švih – prásk. Projela mnou palčivá bolest. Vykřikla jsem. „Jedna,“ řekla jsem rozklepaným hlasem. Švih – prásk. „Dvě.“ Bolest se stupňovala neuvěřitelnou rychlostí. Švih – prásk. „Auuuuuuu, deset, to strašně bolí.“
„To je dobře, výprask má bolet, aby si ho člověk co nejdéle pamatoval. Což v tvém případě bude víc než potřeba.“
Švih - prásk. „Dvacééééééét, prosím, už dost.“ Přáni bylo z části vyslyšeno. Rákoska přestala dopadat na tak už dost potlučený zadek.
„Jak se ti líbí výprask?“
„Vůbec,“ odpověděla jsem.
„Celou větou.“
„Vůbec se mi nelíbí.“
„Chceš, aby byl konec?“
„Ano.“
„Ten ale ještě dlouho nebude, to víš sama dobře. Budeš ještě dělat takové hlouposti jako včera?“
„Ne, slibuji, už nikdy.“
„Kolik ti ještě zbývá ran?“
„Třicet.“
„Tak se do toho zase dáme.“
Švih – prásk. „Dvacet jedna.“ Švih – prásk. Rány mi přišly o dost horší než ty předtím. Zadek totiž během pauzy přišel k sobě a o to, to bylo horší. „Třicet pět.“ Řvala jsem na celé kolo. Měla jsem pocit, že bolestí každou chvíli puknu. Nemohla jsem proti ní nic dělat, nijak se bránit. To bylo to nejhorší. Prosila jsem. Slibovala hory doly. Nic nepomáhalo. Po čtyřicítce přestal. Začala jsem se uklidňovat. Dech se mi začal zpomalovat.
„Zasloužíš si tento trest?“
„Ano,“ odpověděla jsem už jen ze setrvačnosti.
„Co mi slíbíš?“
„Že už to nikdy neudělám a že se nebudu chovat, tak jak jsem se do teď chovala,“ nezbývalo mi nic jiného než, tak odpovědět. Nechtěla jsem dostat víc, než bylo stanoveno.
„Jsi připravená na konec?“
„Ano,“ řekla jsem, i když jsem nebyla. Nikdy na to nebudu připravená.
Dalších pět ran bylo stejných jako ty předchozí. Posledních pět přišlo rychle po sobě a skoro na stejné místo. Ječela jsem. Začínala jsem chraptět. Uklidil rákosku na své místo. Pak si sedl do dřepu a pozvedl mi mokrou bradu. Obličej jsem měla bolestí ještě v křeči.
„Budeš mě ještě zlobit?“ řekl tichým hlasem s úsměvem na rtech.
„Ne,“ řekla jsem tiše a ubrečeně.
„Budeš si to pamatovat?“
„Ano,“ takové trapné otázky.
„To je dobře, slečinko,“ Zvedl se a otočil se zase ke zdi s nástroji. Začal se v nich zase přehrabovat. V ruce mu zůstal řemen rozdělený na konci na dva. Opět si k ní dřepnul.
„Co na to říkáš?“
„Ne, prosím, dnes už ne,“ zakňourala jsem.
„To tě čeká příště, jestli něco podobného vyvedeš, a věř mi, že tento nástroj není tak nevinný, jak vypadá,“ řekl škodolibě. Pak ho vrátil zpět a začal mě odvazovat. O tom, že to tím bude bolet, jsem ani nepochybovala. Konečně jsem byla volná. Utírala jsem si mokrý obličej, i když jsem stále brečela. Neměla jsem odvahu dotknout se seřezaného zadku.
„Oblékni se.“ Učinila jsem tak. Vadilo mi, jak si mě prohlížel nahou. Oblečená jsem byla velmi rychle, i když se spodní částí oblečení to šlo pomaleji. Otevřel dveře a počkal, až z nich vyjdu. Pak jsem šla celou cestu až do ředitelny asi dva metry za ním. Cítila jsem k němu obrovskou nenávist. V ředitelně si sedl za svůj úžasný stůl, já jsem zatím postávala kousek před ním. Čekala jsem, co bude dál. „Svlékni si kalhoty i kalhotky,“ řekl vážně. Nechápala jsem proč, a tak jsem se na něj nevěřícně dívala. „Tobě to nestačilo?“ Po téhle větě jsem neváhala a svlékla se. „Tak a teď si běž kleknout támhle do kouta, obličejem ke zdi, ruce za hlavu a přemýšlej o svém provinění. Budeš tam, dokud já uznám za vhodné,“ řekl a počkal, až tak udělám. Nevím, co dělal, jestli se celou dobu kochal mým zadkem, nebo dělal něco svého. Pozice byla z počátku dobrá, ale asi po deseti minutách už jsem byla celá unavená. Projevilo se na mě vyčerpání z bolesti, nedostatek spánku a neustálá myšlenka na to, co se právě odehrálo. Zhruba po půl hodině (jak odhaduji) jsem začala přešlapovat a různě se protahovat. Po hodině už to bylo nesnesitelné. Příšerně otlačená kolena bolela víc než zadek a odkrvené ruce, zdvižené nad hlavou už taky dost bolely. Neodvažovala jsem se nic namítnout. Stále jsem brečela, ale už jen tiše. Na chvíli jsem se vždycky uklidnila, ale pak jsem si vzpomněla zase na výprask a na strýce a začala znova. Když se to mísilo ještě s bolestí celého těla, byla to hrůza. Zhruba tak po další půl hodině, už jsem stěží vymýšlela jak ulevit svým kolenům.
„Kleč v klidu,“ přišel příkaz.
„Ale mě už to hrozně bolí,“ zaskuhrala jsem.
„To má bolet, vždyť je to taky trest. Můžu tě jen ujistit, že tam budeš ještě minimálně hodinu a půl,“ řekl úplně normálně, jakoby se nic nedělo. Ve mně se v tu chvíli něco zlomilo. Začala jsem brečet opět nahlas.
„Prosím, já už fakt nemůžu, můžu se alespoň chvíli zvednout?“ procedila jsem mezi vzlyky. „Já už budu hodná, nikdy nic takového už neudělám. Prosím strýčku, udělám cokoliv,“ řekla jsem zoufale.
„Neštvi mě, nebo ti to klečení ještě zpestřím.“ Dál už jsem neměla odvahu, ještě něco říci. Jediné co mi zbylo byl pláč.
Po, pro mě dlouhé době, přišlo konečně vysvobození.
„Postav se a pojď sem,“ řekl do tak dlouhého ticha. Trochu neobratně jsem se zvedla. „Můžeš se obléknout.“ Udělala jsem tak. „Posaď se,“ pokynul na tu nejtvrdší židli před jeho stolem.
„To je dobrý, já radši postojím,“ procedila jsem mezi zuby.
„To nebyla nabídka, to byl příkaz,“ řekl přísně. Co mi zbývalo. Opatrně jsem se posadila.
„Co mi teď slíbíš?“
„Že už to nikdy neudělám.“
„Pokračuj.“
„Že už budu hodná, nebudu lhát, odmlouvat.“ Nechápala jsem proč to chce slyšet pořád dokola.
„A že se konečně začneš učit, a budeš chodit do školy ne za školu, a budeš mě poslouchat, jasný?“ Kývla jsem hlavou. „Tak to zopakuj.“
„Že budu chodit do školy a budu se učit a budu tě poslouchat.“
„Jinak tě za to čeká další výprask, a je mi úplně jedno jestli tě budu řezat každý den.“ Udělal krátkou odmlku, při které jsme se dívali navzájem do očí. Pak se zvedl, obešel stůl, podal mi ruku a zvedl mě ze židle. Objal mě a já se ponořila do jeho náruče. Přestože jsem k němu ještě před pár minutami cítila odpor, teď se to celé obrátilo. Znova jsem se naplno rozbrečela. Teď už ale dojetím.
Pak jsme se společně naobědvali a šli domů. Doma mě svléknul, osprchoval a pak mě donesl do postele. Namazal mi zadek a lehl si vedle mě. Počkal, až usnu.
Vytvořeno 13. prosince 2013