Otčím
Do doby než se k nám přistěhoval mámin milenec, teď už i můj otčím, jsme žili v klidu a pohodě. S rodiči se mi dařilo vycházet až moc dobře, i přes to že otec byl trochu nevrlý. Matka se jednoho dne dozvěděla, že otec šuká se svojí šéfovou. Matka okamžitě podala žádost o rozvod. U rozvodu se také dohodlo, že se já s otcem nesmím stýkat. Když se matka po roce z rozvodu uklidnila, našla si přítele. Já jsem se to dozvěděl až těsně před svatbou. Po svatbě se k nám nastěhoval.
Bylo na něm vidět, že mu tady vadím. Matka to ignorovala. Kdykoli on mohl, tak mi něco vytkl nebo mě rovnou seřval.
Jednoho dne Matka přišla později domů. Měl jsem normálně povoleno být venku do šesti (kor teď když bylo léto). Častokrát se mi i stalo, že jsem přišel i o hodinu později a když jsem dal vědět rodičům tak jim to zas tak nevadilo. Chtěl jsem se dnes opozdit. Věděl jsem, že matka dnes přijde později a tak, i když jsem nechtěl, jsem musel zavolat Jemu.
„Ahoj,“ řekl jsem.
„Ahoj, co se děje?“ odpověděl mi.
„Chtěl jsem ti jen říct, že se trochu zpozdím,“ řekl jsem.
„Hm………jde o to o kolik minut?“ zeptal se.
„No to ještě nevim,“ řekl jsem a bylo mi divé, proč se mě na to ptá.
„Je to jen v tvém vlastním zájmu,“ řekl otčím.
„Dobře, tak ahoj,“ řekl jsem a tuhle ještě divnější větu jsem vypustil rázem z hlavy.
„Ahoj,“ rozloučil se.
Když jsem odemykal domovní dveře, bylo asi tři čtvrtě na sedm. Vešel jsem do obýváku a pozdravil ho. On se rázem zvedl od televize a došel až ke mně. Také mě pozdravil. Zvedl ruku, na které měl hodinky, a podíval se kolik je.
„Máš zpoždění čtyřicet osm minut, tak počkej tady,“ řekl a odešel ven. Vrátil se zhruba za pět minut a v ruce měl docela silný a tlustý prut. „Předkloň se a opři se rukama o stůl,“ přikázal mi.
„Ale……………?!“
„Neodmlouvej a dělej!“ řekl.
Nechtěl jsem si to dělat ještě horší, než to bylo. Tak jsem to radši udělal.
„Dostaneš čtyřicet osm ran a každou z nich započítáš nahlas,“ řekl.
Prvních pět ran jsem držel slzy na krajíčku, v mém hlase už to bylo ale znát. Přišlo mi, že se mě snaží švihat co největší silou. Nebylo by to snad ani tak hrozné kdyby se mu nedařilo strefovat se pořád přibližně do stejného místa.
Po pár dalších ranách jsem se začal bránit rukou. Jenže v tu ránu co jsem jí tam dal, mě přes ní švihl takovou silou, že jsem jí dal zase radši pryč.
Když konečně skončil, musel jsem mu ještě poděkovat. To bylo snad na celé věci to nejvíc ponižující.
Co nejrychleji to šlo, jsem utekl do svého pokoje. Tam jsem si sundal kalhoty a masíroval si bolavá místa od ran. Po chvíli to už nebylo tak hrozné. Stále jsem ale musel brečet. Hrozně jsem se styděl.
Uvažoval jsem. Co by na to řekla máma? A mám jí to vůbec říct? Ne to bych se ponížil ještě víc a takovou radost otčímovi nemůžu udělat, ale na druhou stranu třeba by se na něho naštvala a rozvedli by se.
Spát jsem šel bez večeře. Ne snad že by mi jí nedal, ale neměl jsem tu odvahu jít si ještě dolů pro jídlo.
Ráno, když jsem si sedl na postel, ucítil jsem včerejší rány. Zjistil jsem, že mám zadek celej modrej a místa kam se strefoval nejvíce, jsem ho měl až tmavě fialový. Okamžitě jsem se zvedl, Vůbec jsem nemohl sedět. Slyšel jsem, jak mě máma volá na snídani. Rozhodl jsem se, že tam půjdu a nedám na sobě nic znát. Sedělo se mi dost špatně a ještě o to hůř když jsem se podíval na otčíma, který měl ve tváři škodolibý výraz.
„Jak jste to tady včera spolu zvládli?“ zeptala se matka.
„Skvěle, že?“ řekl a podíval se od ní na mě.
„Jo, dobře,“ řekl jsem, i když bych rád řekl něco jiného.
„To jsem ráda, protože celý další týden budu muset jet na školení,“ řekla a usmála se na nás oba. Polkl jsem a odmítal se podívat komukoli u stolu do očí. Bylo mi jasné, jak otčím povyskočil, že mě bude moct celý týden řezat.
Vytvořeno 19. listopadu 2011