Poslední trest
Jmenuji se Karel. S manželkou Danou máme desetiletého kluka Marka. Budu vám vyprávět o mém synovi.
Můj syn byl trošičku živější dítě. Často lítal někde venku a domů se vracel pozdě. Občas, hlavně když jsem měl špatnou náladu a on udělal nějaký prohřešek, jsem mu nařezal. Doufal jsem, že jeho živost věkem přejde, ale bylo spíš ještě horší…, ale vždycky když jsem mu nařezal tak mu dobré chování chvíli vydrželo.
Nemyslete si však o mně, že jsem nějaký sadista. Před každým trestem jsem si s ním promluvil a vysvětlil mu, za co dostane. Obvykle jsem ho bil jen rukou. Když už to byl nějaký větší průšvih tak i vařečkou. Rákosku, kterou jsem dřív dostával já, jsem měl sice doma, ale nepoužíval jsem jí. Ne snad, že by nikdy nezlobil tak, aby si zasloužil s ní dostat, ale spíš z důvodu že jsem s ní dostával dřív já. Nikdy jsem ani neměl v plánu tuhle rákosku na něj použít.
O jednom víkendu jsem byl na zahradě a pracoval. V tom přiběhl k mému plotu hlouček čtyř lidí. Tři z nich vlastnili pole na konci vesnice a ten poslední byl otec jednoho spolužáka mého syna. Volali na mě. Přišel jsem k plotu. Tito lidé mi vypověděli jeden po druhém, co za škody jim dneska způsobil můj syn. Ti tři mi říkali, že jim zapálil pole a otec jeho spolužáka, mi řekl, že jeho syna chtěl podpálit a že se mu to málem podařilo. Poté mi řekli, že utekl do lesa a už ho nechytli. V první chvíli jsem se za svého syna hrozně styděl, ale pak mě chytl neuvěřitelný vztek. Nic tak vážného ještě nikdy neudělal. Rozhodl jsem se jít podívat na to pole a pak jsem zamířil rovnou domů k tomu popálenému chlapci. Nic hezkého to nebylo. Musel pěkně trpět. Potom jsem zamířil rovnou domů.
Po cestě mi bylo už jasné, že dneska tu rákosku použiju. Řekl jsem to své ženě. Ta s trestem také souhlasila, ale řekla, že u toho nechce být. Na Marka jsem čekal do desíti hodin večer. Když konečně přišel, posadil jsem ho ke stolu v kuchyni, ačkoli jsem si sám nesedl.
Marek se tvářil otráveně a čekal, co bude.
„Marku, můžeš mi říct, co jsi dnes dělal?“ začal jsem. Chtěl jsem zjistit, jestli se náhodou nepřizná. I když to ještě nikdy neudělal.
„Nic, proč jako?“ řekl arogantně.
„Protože jsi podpálil pole a málem upálil svého spolužáka!“ zařval jsem na něj. Jeho to očividně vyvedlo z míry a okamžitě znervózněl.
„To není pravda,“ rozhodl se zapírat. To už byla poslední kapka.
„Ahááá. Takže to pole shořelo jen tak!? A tvůj spolužák si popáleniny udělal taky sám co?!“ řekl jsem.
„No vlastně……,“ zkusil vymyslet nějakou lež. Jenže v tom jsem ho přerušil.
„Já nechci slyšet nějaké tvoje výmysly,“ Chvíli bylo ticho. Já jsem vztekle pochodoval po kuchyni a Marek seděl stále na židli. Po chvíli když už jsem si myslel, že jsem ho nechal dost vydusit a popřemýšlet o tom co udělal tak jsem řekl, „Já už těch tvejch průšvihů mám dost. Tím dneškem jsi mě donutil udělat něco, co jsem nikdy nechtěl. Dnes dostaneš takový výprask, že si to budeš pamatovat nadosmrti. Jdi do sklepa!“ nakázal jsem mu. Marek se zvedl a ještě zkusil něco říct, ale pak když viděl můj výraz tak se radši obrátil a šel směrem dolů. Já jsem mu dal trochu náskok. Pak jsem vzal rákosku, která visela už mnoho let na stejném místě, totiž v kuchyni v rohu nad rádiem. Pak jsem šel za ním do sklepa.
Vešel jsem do místnosti, kde jsem ho vždycky bil. V té místnosti byli jen dvě židle a stůl. Když Marek spatřil rákosku, objevil se mu strach v očích.
„Marku, sundej si kalhoty,“ řekl jsem klidně.
„Tati, prosím tě, ne,“ řekl Marek. Někdy jsem se i nechal ukecat, jeho sliby, ale dnes jsem byl pevně rozhodnutý a nic mi v tom, abych mu dal výprask, nemohlo zabránit. „Ne, prosím, já už to nikdy neudělám opravdu. Já jsem nechtěl,“ snažil se Marek.
„Ty jsi mě neslyšel?!“ řekl jsem výhružně. Málokdy, když dostával nějakým nástrojem, dostával na holou.
„Ale tati, ne…,“ řekl zase. Už jsem toho měl plné zuby a tak jsem se napřáhl jako bych ho už chtěl švihnout. Marek se skrčil, aby uhnul ráně, která nepřišla.
„Dělej!“ přikázal jsem mu. Marek, teď už bez odmlouvání, si stáhl kalhoty. „Ohni se,“ řekl jsem. Marek se opřel rukama o stůl. Pak jsem mu stáhl slipy.
Chvíli jsem ještě přemýšlel, ale pak jsem se dal do výprasku. Po deseti ranách jsem dal Markovi chvíli na odpočinek. Marek si otřel ubrečené oči a vysmrkal se. Po uplynutí minuty jsem zase pokračoval. Dal jsem mu dalších deset ran a Marek po každé z nich zaskučel bolestí. Na holém zadku už se rýsovalo pár modřin. I když bych mu dal rád ještě víc, rozhodl jsem se mu dát posledních deset ran. Těch posledních deset ran jsem dával obzvláštně pomalu a s co největším švihem. Marek se pak bránil i rukama ale nebylo mu to nic platné. Když jsem skončil s vyplácením mého syna, trval jsem na tom, aby mi podal ruku, podíval se mi do očí a poděkoval mi za to. I s tím největším odporem ke mně (v tu chvíli) to udělal.
„Další fáze tvého trestu by mohl být buď další výprask a zítra ráno zase, anebo tady dole přenocuješ a ráno dostaneš zase výprask. Tak co si vybereš?“ řekl jsem.
„To druhý,“ řekl s brekem.
„Dobře tak já ti donesu deku,“ řekl jsem. Došel jsem pro deku. Když jsem tam vešel, Marek ležel skroucený na stole a tiše brečel. Hodil jsem mu ji na jedno z křesel. Pak jsem Ho v té místnosti zamkl. Byl tam jako vězeň. Měl tam jednu svíčku a zápalky, již zmíněnou deku, kbelík.
Odešel jsem od něj. Moje myšlenky kolovali mezi tím, jestli jsem to s tím trestem nepřehnal a na druhou stranu jestli to bude stačit na jeho napravení.
Ráno jsem vzal rákosku a šel dolů do sklepa. Ještě jsem sám ani nevěděl, jestli mu dám další výprask. Odemkl jsem a vešel. Marek se okamžitě vzbudil. Při pokusu sednout si se hned s bolestí zvedl.
„Dobré ráno, Marku. Jak ses vyspal?“ řekl jsem. Marek mě ignoroval. Byl na mě pochopitelně naštvaný, tak jako jsem já býval na otce. Jediné co Marka zajímalo, byla rákoska, s kterou jsem si pohrával v ruce. Tak hrozně se jí po včerejšku bál, že z ní nespustil oči. Schoval jsem jí proto za záda. Marek se pak začal dívat na mě.
„Na něco jsem se tě ptal, Marku?“ řekl jsem.
„Jo dobře,“ odpověděl Marek. Tradiční odpověď, i když pravda byla úplně jiná.
„To jsem rád. Tak si zase stáhni kalhoty a ohni se,“ řekl jsem s klidným hlasem. Chtěl jsem vědět, jak zareaguje.
„Ne, už ne!“ řekl Marek a málem se rozbrečel.
„Ale ano. Dělej nebo to bude horší,“ řekl jsem varovně. A vykročil k němu.
„Nééé, nebij mě,“ zařval Marek a nehodlal udělat to, co jsem mu řekl.
„Dobře, řekl sis o to,“ řekl jsem a chytl ho za tričko. „Kdybys mě poslechl, viděl bych, že ti je toho co jsi udělal líto. Ale koukám, že ty neuznáš, že si zasloužíš trest, a tak dostaneš další výprask. Možná ti to jednou dojde, co?!“ řekl jsem. Pak jsem s ním praštil o stůl, stáhl mu kalhoty a přitisknul jsem ho ještě víc, tak aby se nemohl moc bránit. Když jsem viděl ty modřiny ze včerejška, tak jsem se snažil strefovat mimo ně. Po patnácti ranách jsem přestal. Marek se rychle zvedl, natáhl si kalhoty a v místě kde byl ode mě nejdál se schoulil a brečel. Já jsem si sedl na křeslo a vyčkával, až přestane. Po hodině už ani nemohl brečet. Včera totiž nejspíš brečel tak dlouho až už mu netekly skoro žádné slzy.
Tím že mě neposlechl, hned napoprvé mě tak rozčílil, že jsem se rozhodl být na něj přísný, jako byl můj otec na mě.
„Marku, pojď ke mně a sedni si tady,“ řekl jsem. Marek mě zase ignoroval. „Ty ses teď nepoučil?“ zeptal jsem se ho a dal mu čas na odpověď. „Tak dobře, jestli se okamžitě nezvedneš a nepůjdeš si sem sednout, dostaneš padesát ran rákoskou.“ Marek se začal zvedat. Promnul si oči a přistoupil ke křeslu. Nesedl si. „Posaď se!“ přikázal jsem mu. Marek se na mě podíval a v jeho výrazu bylo vidět prošení.
„Prosím odpust mi to,“ řekl mi. Já jsem se ale rozhodl hrát pořád zlého a naštvaného otce.
„Já jsem ti něco řekl, ne?!“ vyjel jsem na něj ostře. Marek se na mě lítostivě podíval, ale já jsem jeho pohled ignoroval. Potom si Marek sedl. Na jeho obličeji bylo vidět, jak trpí. O to mi přesně šlo, aby trpěl a uvědomil si, co hrozného udělal.
„Takže chci si s tebou promluvit a chci, abys věděl, že tento rozhovor bude trvat podle toho, jak budeš spolupracovat. První otázka, proč jsi zapálil to pole?“ zeptal jsem se.
„Já nevím, chtěl jsem vyzkoušet, jestli to slunce přes lupu zapálí. Rozhodně jsem neměl v úmyslu zapálit celé to pole,“ řekl.
„Hmm…. A proč si málem upálil toho kluka?“ zeptal jsem se.
„Protože jsme si hráli a on nás zrovna naštval. Tak jsme ho uvázali a udělali mu hranici, no a pak tam spadla jiskra z ohniště a podpálilo se to. Tak jsme utekli a nějací lidé nás viděli,“ řekl mi.
„To si děláš srandu. Takže vy byste ho tam nechali upálit?“ vycházel jsem z údivu. Zase mě začínal chytat vztek a s tou rákoskou v ruce jsem dostával čím dál víc větší chuť ho znovu zmlátit.
„……zpanikařili jsme……,“ řekl vystrašeně.
Nechtěl jsem to komentovat nahlas. „Víš, co dneska uděláš? Dojdeš k těm lidem, co mají to pole a k tomu klukovi a všem se omluvíš.“
„Tati, to ne, prosím,“ řekl Marek.
„Ale ano, když umíš dělat průšvihy, tak se i naučíš být za ně odpovědný,“ řekl jsem. On na to už nezkusil říct nic. „Myslím si, že tresty které jsi teď už podstoupil, jsou tak polovinou toho co ještě podstoupíš. Další tresty jsou následující: domácí vězení až do odvolání. Takže jestli se dozvím, že jsi nešel ze školy rovnou domů, nebo jsi byl někde venku, tak dostaneš trest podobný tomu, co máš teď. Dále budeš nám bez odmlouvání pomáhat, s čímkoli řekneme. Samozřejmě budeš mít čas i na učení. Ze školy se opovaž přinést nějakou poznámku, trest, nebo horší známku než trojku. Když budeš všechno tohle dodržovat, tak ti i já odpustím. Je ti to všechno jasné?“ řekl jsem a koukal na jeho zděšený výraz.
Marek jen zakýval hlavou.
„Takže můžeme jít nahoru, co říkáš?“ řekl jsem.
~ ~ ~
Po třech měsících jsem Markovi dovolil jít dvakrát týdně ven. Jeho chování se natolik změnilo, že od té doby jsem na něj už nemusel použít rákosku.
Rákoska nám ještě pořád visí v kuchyni, a proto je živou vzpomínkou pro Marka na ten jediný trest, co s ní kdy dostal.
Teď je tomu půl roku od toho dne a Marek už ani moc ven nechodí. Ne snad proto, že by nechtěl, ale proto, že kluci v jeho věku dělají ty samé průšvihy, co před tím dělal on, a proto už s nimi chodit nechce. Domnívám se, že proto, že mě nechce zase zklamat.
Vytvořeno 23. listopadu 2011