Příšná matka F/f
Vracela jsem se domů. Věděla jsem, že jdu pozdě. Vždycky když jsem přišla pozdě, čekal mě sáhodlouhý rozhovor s matkou. Ten trval tak hodinu i dvě. Otec s námi nežil, rozvedli se, když mi bylo 5. Od té doby žiju s matkou sama. Je mi 12 let. Domů smím přijít nejpozději v šest večer. Dnes jsem přišla v půl osmé. Bylo to výjimečné. Obvykle tak pozdě nechodím. Je léto a dlouho světlo, a proto jsem zapomněla na čas.
Otvírám dveře od domu. Snažím se proklouznout do svého pokoje, ale matka mě uslyšela.
Okamžitě si mě odtáhla do obýváku, a začala do mě hučet její skvěle nacvičený monolog. Když viděla jak se tvářím znuděně a že jí vlastně vůbec nevnímám, skončila. Sebrala se a odešla do kuchyně. Tam vyndala z šuplíku tu největší vařečku a řekla, že dostanu výprask. Koukala jsem na ní nevěřícně a chystala jsem se utéct. Jenže z obýváku vedly jen dvoje dveře. Jedny z toho vedly do máminy ložnice a druhé na chodbu. Ty na chodbu ale máma zamkla a tak jsem byla v pasti. Pak mi máma řekla, abych si sundala kalhoty. Neřekla to, přímo zaječela. Škublo to se mnou a chystala jsem se utéct alespoň do ložnice. Když jsem to ale zkusila, zjistila jsem, že i tyhle dveře jsou zamčené. "Dělej nebo ti je sundám sama a bude to ještě horší!" zavelela matka a začala se ke mně blížit. Svlékla jsem si kalhoty. Pak mi máma řekla, ať je ohnu přes opěradlo křesla. S velkým odporem a hromadou keců, že už to nikdy neudělám, jsem se pak stejně ohla. Matka si mě přidržela, abych se už nezvedla a začala s vyplácením. Dávala mi dost velké rány a tak jsem za chvíli brečela. Po deseti ranách, přičemž na každou půlku jsem dostala jen pět, mi stáhla i kalhotky. Brečela jsem a prosila jí, ať už toho nechá, ale ona pořád nic. Pak mi jich vysázela ještě tak minimálně třicet. Ke konci už jsem držela, protože už mi nezbývali síly na to se bránit. Když maminka skončila, odešla do kuchyně a tam zase vařečku uklidila, a urychleně se vrátila do obýváku. Já jsem si rychle natáhla kalhotky a chtěla jsem utéct do pokoje. Máma mi v tom ale zabránila. "Tak a teď si teprve popovídáme. Sedni si," řekla. Zadek mě tak pálil, že ani nebylo možné se soustředit na něco jiného. Nesedla jsem si. Maminka na tom ale trvala a začala mi vyhrožovat dalším výpraskem. To jsem se rozhodla, že si radši sednu než další výprask. Pak následoval ten hrozný dlouhý rozhovor. Na konci jehož mi řekla, že jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak nedostanu vařečkou, ale rákoskou nebo prutem, v tom lepším případě dřevěným pravítkem.
Památka na tento výprask a poslední větu v našem rozhovoru, ve mně utkvěla nadlouho. Do svých 15 let jsem pak chodila vždycky včas domů. V patnácti už mě to ale přestalo bavit, a hlavně vzpomínka na výprask byla čím dál víc starší a přišlo mi to, že to nebylo tak hrozné, a tak jsem jednou přišla z diskotéky až ve 12 hodin (měla jsem dovoleno být venku do 9 hod.). Když jsem přišla domů, bylo v očích maminky vidět, že brečela. Když jsem vešla, okamžitě zamkla dveře. Silou mě vhodila do pokoje a zamkla mě tam. Takhle mě tam nechala až do rána. Ráno přišla okolo deváté do mého pokoje. V ruce měla rákosku a dřevěné pravítko.
"Vstaň!" přikázala mi. Byla jsem rozespalá, ale vstala jsem. Ve chvíli kdy jsem spatřila ty dva předměty, jsem se probudila.
"Ohni se přes stůl!" řekla. Udělala jsem to, věděla jsem, že mě výprask nemine. Bála jsem se ale rákosky. Máma rákosku zatím odložila na postel. Pak mi vyhrnula noční košilku. Pod ní jsem měla jen tanga, a ty mě moc prdelku nechránili. Matka uchopila pevně pravítko, napřáhla se a švihla. Zaječela jsem a začala jsem si zadek chránit rukama. Máma se napřáhla znova a švihla. Přes ruce to bolelo jako čert, a tak jsem je dala zase radši pryč. Do očí mi vběhly první slzy. Nechtěla jsem se však natolik ponížit, abych mámu prosila o odpuštění. Takto jsem statečně přetrpěla 15 ran. Snažila jsem se moc nahlas nevykřikovat. Pak následovala pětiminutová přestávka, během které jsem se směla vysmrkat a napít. V duchu mi bylo jasné, co bude následovat. Pak jsem se musela znovu ohnout a vyhrnout si košilku. Maminka si vyměnila nástroje. Teď přišla na řadu ta obávaná rákoska. Hrozně jsem se bála a doufala, že to nebude tak hrozné, jak jsem si to představila. Rákoska zasvištěla vzduchem a přistála na mém zadku. Tak palčivou bolest jsem ještě nezažila. Vyskočila jsem z předklonu a chytla se za zadek. Začala jsem nahlas brečet. "Ohni se!" poručila mi. "Ne prosím ne," vzlykala jsem. "Ohni se nebo dostaneš o deset víc," řekla matka. Opět jsem se ohnula přes stůl, a čekala na další hroznou ránu. Ta přilítla téměř okamžitě, "Auuuuuu…," řvala jsem a snažila se udržet ruce, tam kde byly. Přilítla třetí rána. Čtvrtá, pátá, šestá,….. poslední čtyři rány dolétali pořád níž a níž. Ty dvě dopadli přesně na místo kde se dělí stehna a zadek. To byla tak nesnesitelná bolest, že jsem si přála, aby už byl konec, víc než před tím. Devátá rána dopadla přesně doprostřed stehen. Sesunula jsem se na zem a hladila si stehna. "Vstávej!" řekla matka. Pomalu jsem vstala. Zase jsem se ohnula. Pak dopadla další. Zase na stehna. Tentokrát jsem vydržela ohnutá. "Tak teď ještě dostaneš pět jako přídavek," řekla. Těch pět padalo tak rychle, že jsem nevěděla, kde mě to v ten moment bolí víc. Byl konec. Máma si vzala pravítko z postele a odešla. Já jsem byla hrozně uražená a ponížená. Brečela jsem asi dvě hodiny. Pak jsem z toho usnula. Ležela jsem na zemi, protože mi bylo horko. Když jsem se probudila asi v poledne, měla jsem hrozný hlad. Na mámu jsem byla hluboce naštvaná a do kuchyně se mi jít pro jídlo taky nechtělo. Matka na mě v půl jedné pak volala, abych se šla najíst. Nechtěla jsem tam jít, ale když mě zavolala, tak jsem si řekla, že půjdu.
Vešla jsem do kuchyně. V rohu, který je vidět jako první, když se tam vejde, byla pověšená rákoska. Při pohledu na ní jsem si zase vzpomněla na dnešní výprask a chtělo se mi začít zase brečet, nehledě na to, že zadek mě při každém pohybu bolel. Přešla mě chuť k jídlu. "Díky, nemám hlad," řekla jsem a vrátila se zpět do pokoje. Po tom co se matka nejedla, přišla ke mně do pokoje. Nesla sebou i talíř s jídlem.
"Opravdu bys měla něco sníst," řekla a podala mi talíř s jídlem. Opět jsem řekla, že nechci, i když už mi tak kručelo v břiše, že to musela slyšet i ona.
Vytvořeno 29. března 2012